Two days ago, I had an early morning call with Andrew. He mentioned that a person who we both knew, (also had a brain tumour) passed away.
When he told me, a single song popped up on my mind. When we finished the video call, I played the tune loud on the radio. As it was playing, I thought about the given person (we had the same oncologist in Birmingham). I also thought about others close to me who had the same diagnosis and left us.
Tears started running down my face while the song reached its end. It was a bittersweet moment. Knowing there is yet another one among us. Another one bites the dust.
I am quite well mentally prepared and have been around this for many years now. Nevertheless, learning about yet another one young soul puts things again quickly into perspective.
One way to cope, which I’ve learned over these years, is to find little everyday joys. (I’ve wrote more about my life philosophy and faith HERE.)
These everyday joys can be everything and anything. I can give a couple of examples. I mentioned some time ago, I started drumming, wrote about it previously HERE. Recently, at the practice, I was still finishing a pizza we ordered and others started playing. There was a moment when I was munching on a simple pizza and listening to a room full of people creating music. It was a pure bliss.
Another example is this sunrise during our recent trip to Austrian Alps. There is so much beauty.
(if you’d like, I can write about other coping mechanisms and small joys in my next article)
P.S.idea for this article came to me this morning, on a toilet.
Czech
Před dvěma dny jsem měla brzký ranní hovor s Andrew. Řekl mi, že člověk, kterého jsme oba znali (měl také nádor na mozku), zemřel.
Když mi to řekl, vybavila se mi jedna píseň. Když jsme dokončili videohovor, pustila jsem tu melodii nahlas na rádiu. Jak hrála, myslela jsem na daného člověka (měli jsme stejného onkologa v Birminghamu). Myslela jsem také na další lidi, kteří mi byli blízcí, měli stejnou diagnózu a opustili nás.
Slzy mi začaly téct po tváři, zatímco píseň dohrávala. Byl to hořko-sladký okamžik. Vědět, že je mezi námi zase další. Další ztráta. Another one bites the dust.
Jsem vcelku dostatečně dobře mentálně připravena. Vždyť už se kolem toho pohybuji mnoho let. Přesto však zjištění o další mladé duši rychle znovu dává věci do perspektivy.
Jedním způsobem, jak zvládat, co jsem se naučila během těchto let, je najít malé každodenní radosti. (O své filozofii života a víře jsem napsala VÍCE ZDE a ZDE.)
Tyto každodenní radosti mohou být cokoli. Můžu uvést pár příkladů. Řekla jsem před časem, že jsem začala bubnovat, a psala o tom ZDE. Nedávno jsem při pravidelném tréninku ještě dokončovala pizzu, kterou jsme si objednali, a ostatní začali hrát. Nastal okamžik, kdy jsem si vychutnávala obyčejnou pizzu a poslouchala místnost plnou lidí, jak tvoří hudbu. Byla to naprostá blaženost.
Dalším příkladem je tento východ slunce během naší nedávné cesty do Rakouských Alp. Je tu tolik krásy.
(pokud chcete, mohu psát o dalších způsobech, jak zvládat těžkosti a o malých radostech v mém další článku)
P.S. Nápad na tento článek ke mě přišel dnes ráno, na toaletě.
Anna's Brainstorm 