Someone recently raised the point that positivity without genuine understanding can feel fake. This has deeply resonated with me and I’m going to tell you why.

I feel there is often this disconnect between those who have gone through a serious disease and the “healthy ones”. This miscommunication is two-fold:

Firstly, a big chunk of people assume that when a patient is in a remission/stable condition, s/he is ultimately cured and the problem is solved. However, that’s rarely the case. On the psychological level, the concern never fully disappears from one’s mind. Every strange pain, bad feeling will often bring dark thoughts and worries. Moreover, on the physical level, there is a high probability the disease could return or morph into something even more sinister.

This common misunderstanding is linked to the second issue: people who don’t want to acknowledge this reality often gravitate to sentences such as: “ohhh, don’t worry, you’ll be fine…”

I am well aware that this approach may stem from a lack of insight, denial, awkwardness or a simple inability to bear the weight of the situation. But to me, this kind of positivity feels hollow, and therefore, fake.

I believe the key to addressing this is honest empathy. Being aware of the complexity of a life affected by a grave disease and preferably avoiding these forcefully optimistic phrases, which often feel insincere.

---

Czech

Je pozitivita bez empatie falešná/prázdná?

Někdo nedávno vznesl myšlenku, že pozitivita bez skutečného pochopení může působit falešně. To mě hluboce zasáhlo, a ráda bych vám řekla proč.

Mám pocit, že mezi těmi, kdo prošli vážnou nemocí, a „zdravými“ často existuje určitá propast. Toto neporozumění má dvě roviny:

Zaprvé, mnoho lidí se domnívá, že když je pacient v remisi nebo stabilním stavu, je definitivně vyléčen a problém je vyřešen. To však zřídkakdy odpovídá skutečnosti. Na psychické úrovni se obavy nikdy úplně nevytratí z mysli člověka. Každá zvláštní bolest nebo nepříjemný pocit často vyvolá temné myšlenky a obavy. Navíc na fyzické úrovni je vysoká pravděpodobnost, že se nemoc může vrátit nebo se proměnit v něco ještě závažnějšího.

Toto běžné nedorozumění souvisí s druhým problémem: lidé, kteří si nechtějí tuto realitu připustit, často tíhnou k větám jako: „Ale no tak, neboj se, všechno bude v pořádku…”

Jsem si dobře vědoma, že tento přístup může pramenit z nedostatku vhledů, z popírání, trapnosti nebo z prosté neschopnosti unést tíhu této situace. Pro mě však tento druh pozitivního přístupu působí prázdně, a tedy falešně.

Věřím, že klíčem k řešení tohoto problému je upřímná empatie. Uvědomění si složitosti života ovlivněného vážnou nemocí a, pokud možno, vyhýbání se těmto nuceně optimistickým frázím, které často působí neupřímně.