There are people who name their tumour, those who keep their radiotherapy masks and beat their cancers. I am not one of them and I will tell you why.

First of all, I don’t name my tumour. I’d never judge those who do but I simply cannot. There just ain’t the right name that would capture it. It might be helpful for those who have an operable lesion. In my case, it is rather silly.

Second of all, I don’t try to beat, battle, fight, combat, slay or kill the cancer. I don’t like this language and I explain why.

Reason one: using these words sounds almighty and might give power to people suffering. However, if things go wrong (and they can go wrong), we almost put blame on the person, their “lack of will”. The patient stopped “fighting” and “lost their battle”. How many times I heard this. I don’t believe it’s a lucky choice of words yet we use it so often.

(I understand that some people simply say this because they often don’t know what else to utter and they usually do not mean harm.)

Reason two: this one is a bit more complicated but I try to spell it out. Tumour or cancer are (in the majority) products of the body. Caused by our genetical predispositions, where we live and how we live. Cancer comes from our body. It is part of us. We all have cancer cells. Some just are luckier than others.

I don’t mean that we ought to stop trying. That we should all give up and accept our fate. Remember, I had surgeries and treatments. I believe it’s essential to have positive state of mind and hope. But staying on the ground is vital. I know many people who strived so hard and yet they didn’t make it. Does it mean that they “fought” less than I?

It’s a difficult matter. There isn’t a single correct answer. Most people want to live a long life and make reasonable decisions but things can be unpredictable and often unfair. I said it before and I say it again: Sometimes, we are so desperate to survive, we forget to live.

I have a problem with the martyr rhetoric because I don’t believe I’m battling my cancer. It’s living with it, accepting it and trying to understand it. I don’t hate it because then I would hate a big part of myself. I live with it for as long as I can and in the meantime I’m striving to get a good comprehension. Life can be a struggle, full of obstacles and never ending hurdles OR a miracle and a chance for us to make a positive contribution. It’s all about perspective.

Czech

Existují lidé, kteří pojmenovávají svůj nádor, ti, kteří si ponechávají masky z radioterapie a poráží své rakoviny. Já však nejsem jedním z nich a povím vám, proč.

Za prvé, nepojmenovávám svůj nádor. Nikdy bych neodsuzovala ty, kteří to dělají, ale prostě to nedokážu. Neexistuje to správné jméno, které by jej vystihlo. Může to být užitečné pro ty, kteří mají operovatelnou lézi. V mém případě je to spíše směšné.

Za druhé, nesnažím se přemoci, bojovat, střetávat se, zabíjet nebo likvidovat rakovinu. Nelíbí se mi tato řeč a vysvětlím proč.

Důvod první: používání těchto slov zní všemocně a může dodat sílu trpícím lidem. Nicméně, když se věci nevyvíjejí dobře (a oni se často mohou vyvíjet špatně), téměř obviňujeme osobu z “nedostatku vůle”. Pacient přestal “bojovat” a “prohrál svou bitvu”. Kolikrát jsem to slyšela. Nevěřím, že to je šťastná volba slov, přesto je často používáme.

(Rozumím, že někteří lidé to prostě říkají, protože často nevědí, co jiného by řekli, a obvykle to nemyslí zle.)

Důvod druhý: ten je trochu složitější, ale pokusím se to vysvětlit. Nádor nebo rakovina jsou (většinou) produkty těla. Způsobené našimi genetickými predispozicemi, tím, kde žijeme a jak žijeme. Rakovina vychází z našeho těla. Je součástí nás. Všichni máme rakovinné buňky. Jen někteří mají větší štěstí než jiní.

Nemyslím tím, že bychom měli přestat usilovat. Že bychom se měli všichni vzdát a přijmout svůj osud. Nezapomínejte, že já sama jsem podstoupila operace a léčbu. Věřím, že je zásadní mít pozitivní mysl a naději. Ale zůstat nohama na zemi je důležité. Znám mnoho lidí, kteří se tak tvrdě snažili a přesto to nedokázali. Znamená to, že “bojovali” méně než já?

Je to složité téma. Neexistuje jediná správná odpověď. Většina lidí chce žít dlouhý život a činit rozumná rozhodnutí, ale věci mohou být nepředvídatelné a často nespravedlivé. Řekla jsem to dříve a říkám to znovu: Někdy jsme tak zoufalí přežít, že zapomínáme žít.

Mám problém s retorikou mučedníka, protože nevěřím, že bojuji proti své rakovině. Žiji s ní, přijímám ji a snažím se ji pochopit. Nemůžu ji nenávidět, protože bych pak nenáviděla velkou část sebe sama. Žiji s ní tak dlouho, jak to jen jde, a mezitím se snažím získat dobré pochopení. Život může být zápasem, plným překážek a nekonečných bariér NEBO zázrakem a příležitostí pro nás, abychom k němu pozitivně přispěli. Vše záleží na perspektivě.