I often think where I would have been if I wasn’t self-confident.

Idea for this article came when I was sitting alone in a coffee shop.

My mind went to the beginning of December, month ago. The weather was really cold and it snowed. As a result of that I didn’t leave the house for well over a week. I was going crazy.

Now, January 2024, I’m sitting at a café, waiting to go to an organisation for people after brain injury. (I will be leading meditations and breathing exercises there.) And I wonder at all the things I managed to achieve only because I believed in myself.

Yet, there was a huge possibility that I would have not made the trip this morning. There were national warnings about icy roads and I had some issues with my hearing. It reminded me of my vulnerability and dependence on the help from others. It felt very frustrating.

But then I remembered all the times I managed to overcome my fears and achieved what seemed impossible. When I traveled solo on an international train, flew, spoke at conferences…

However, many of these “triumphs” from seemingly big ones like talking on a national tv to a small one such as travelling with the wheelchair on an unknown path alone, only happened because I was confident to do them.

This confidence exists due to the way I was raised, my education but, most importantly, thanks to people who encouraged me and helped to see my potential. 

At times like these, when it’s snowing, the roads are icy and I’m scared to leave the house, I think about others in similar situation who lack the self-assurance and resources to venture into the city/nature. In some strange way, this gives me strength to overcome my frustrations, sadness, lack of motivation.

I’m not sure this article would make much sense to others. But I felt some weird inclination to write it and publish.

Thanks if you read it up to this point. I’m grateful I could have shared it with you.

Czech

Často přemýšlím, kde bych byla, kdybych neměla sebedůvěru.

Nápad na tento článek se mi dostal, když jsem seděla sama v kavárně.

Mysl mi zaletěla zpět na začátek prosince, před měsícem. Počasí bylo opravdu studené a sněžilo. V důsledku toho jsem domov neopustila více jak týden. A pomalu propadala šílenství.

Nyní, v lednu 2024, sedím v kavárně, čekám, až půjdu do organizace pro lidi po poranění mozku. (Budu tam vést meditace a dechové cvičení.) A přemýšlím o všech věcech, kterých jsem dosáhla pouze proto, že jsem věřila sama sobě.

Přesto byla velká možnost, že bych dnes ráno na tuto cestu nevyrazila. Všude varovali ohledně kluzkých silnic a já měla nějaké problémy se sluchem. Připomnělo mi to mou zranitelnost a závislost na pomoci od ostatních. Cítila jsem se velmi frustrovaná.

Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty časy, kdy se mi podařilo překonat své obavy a dosáhnout toho, co se zdálo nemožné. Když jsem cestovala sama vlakem do zahraničí, létala, mluvila na konferencích…

Mnoho z těchto “triumfů”, od zdánlivě velkých, jako je mluvení v národní televizi, po malé, jako je cestování s invalidním vozíkem po neznámé cestě samostatně, se stalo jen proto, že jsem měla sebevědomí, věřila že to zvládnu.

Toto sebevědomí existuje díky způsobu, jakým jsem byl vychována, mému vzdělání, ale zejména díky lidem, kteří mě povzbuzovali a pomohli mi vidět mé možnosti.

V takovýchto chvílích, kdy sněží, silnice jsou kluzké a bojím se opustit dům, myslím na ostatní v podobné situaci, kteří nemají sebejistotu a zdroje k tomu, aby se vydali do města/do přírody. Nějakým zvláštním způsobem mi to dodává sílu překonat své frustrace, smutek, nedostatek motivace.

Nejsem si jistá, zda tento článek má pro ostatní smysl. Ale cítila jsem nějaké podivné nutkání napsat ho a zveřejnit.

Díky, pokud jste ho četli až do tohoto místa. Jsem vděčná, že jsem to mohla s vámi sdílet.