We usually take certain things in our lives for granted. Right until they are gone or taken away. Then we often miss them and wish that they’d return.

In my case, it was walking. Ever since my balance and coordination worsened, and I eventually had to start using a wheelchair, I truly missed walking. I wrote about it on a number of occasions. For example HERE.

However, this has changed a few months ago. I really wanted to work on my walking, and after a great encouragement and support, I decided to try using a walking frame.

Beginnings were pretty hard. I walked extremely slowly and got exhausted easily. Two months in, I noticed I was more stable and could walk longer distances. As with other things, like breathing and swallowing, mindfulness has been particularly helpful. I pay close attention to the movement and focus on each individual step. I had to, otherwise I’d easily loose my balance and fall.

In a strange way, this mindful movement is another form of meditation. Feeling when the foot touches the ground. First the heel, then the sole and then the tips of my toes. All weight on that one foot while the other one lifts and moves forward. Left and right. Left and right. All synchronised with each inhale and exhale. So simple and mundane.

I have to keep reminding myself what a great achievement this is and as my walking improves, I will never take it for granted again. That’s my pre-Christmas miracle — one I’ll cherish every day.

---

Czech

Vánoční zázrak

Obvykle považujeme určité věci v našich životech za samozřejmost. Až do chvíle, kdy zmizí nebo nám jsou odebrány. Pak je často postrádáme a přejeme si, aby se vrátily.

V mém případě to byla chůze. Od té doby, co se mi zhoršila rovnováha a koordinace a nakonec jsem musela začít používat invalidní vozík, mi chůze opravdu chyběla. Psala jsem o tom už několikrát, například ZDE.

To se však před několika měsíci změnilo. Opravdu jsem chtěla znovu pracovat na své chůzi, a po velké podpoře a povzbuzení jsem se rozhodla vyzkoušet chodítko.

Začátky byly opravdu těžké. Chodila jsem velmi pomalu a rychle se unavila. Po dvou měsících jsem si však všimla, že jsem stabilnější a zvládnu ujít delší vzdálenosti. Stejně jako u jiných věcí, jako je dýchání a polykání, mi byla velkou pomocí mindfulness/všímavost. Věnuji velkou pozornost pohybu a soustředím se na každý jednotlivý krok. Musím, jinak bych snadno ztratila rovnováhu a spadla.

Zvláštním způsobem je tento všímavý pohyb dalším druhem meditace. Stoprocentně se soustředit na okamžik, kdy se noha dotkne země. Nejprve pata, pak chodidlo a nakonec špičky prstů. Veškerá váha na jedné noze, zatímco druhá se zvedá a posouvá dopředu. Levá, pravá. Levá, pravá. Vše sladěné s každým nádechem a výdechem. Tak prosté a obyčejné.

Musím si neustále připomínat, jaký je to úžasný úspěch, a jak se moje chůze zlepšuje, už ji nikdy nebudu považovat za samozřejmost. To je můj předvánoční zázrak – zázrak, který si budu vážit každý den.